Židle se povalovala na hromadě nachystané na likvidaci. Můj milý usoudil, že je jí škoda a že by se hodila na pergolu. Tak unikla nemilosrdnému drtiči odpadového vozu.
Po mém zásahu se z ní vyklubalo elegantní polokřeslo.
To jsem ten výsledek vzala nějak hopem, tak teď pomalu a postupně.
Bylo vidět, že je to kvalitně provedená židle, podle štítku z roku 1990. Lakované dřevo však bylo odřené a potah už měl taky svoje za sebou.
Rozložit ji na jednotlivé díly nebyl problém. Pak přišlo na řadu oškrábání cidlinami a vybroušení smirkovými papíry v pořadí 80, 180, 400, aby byl povrch dokonale čistý a hladký.
Kostru zbylo už jen smontovat.
Na řadu přišly čalouněné díly. Výplně byly zachovalé, tak jsem se rozhodla je nerozebírat, ale proudem vody, kartáčem a pracím prostředkem jsem vše vydrhla a na prudkém červencovém slunci vysušila. Stará špína byla pryč a mohla jsem dát nový potah. Na sedák přišel nejdříve nažehlovací vlizelin a na něho jsem nasponkovala černou kočárkovinu, která mi stejně jako ta vzorovaná na opěrce, zbyla z potahů sedačky na pergole. Pro venkovní sezení je kočárkovina velmi praktická, nesaje vodu a dobře se povrchově čistí.
Potáhnout tvarovanou opěrku bylo náročnější. Přemýšlela jsem jak a nakonec jsem se rozhodla pro potah ze dvou částí. Přední díl jsem přisponkovala a zadní přišila kulatou jehlou. Při práci jsem látku musela stále napínat, aby se nikde neudělaly faldy. Během práce jsem taky musela nasadit boční vruty, protože pak bych obtíčně hledala díry, kam přijdou.
Teď už má své nové místo a hladové zuby drtiče ji neohrozí.
Jarinko, já si myslím, že ty jsi kouzelnice a na tebe hned tak nikdo nemá. Jiřina z N.
OdpovědětVymazat